JAK ŠEL ČAS / vyprávění paničky/
Vždy jsme si přáli mít malý dům a velkého psa. Žili jsme v paneláku, pejsek byl, střední pudl apricot, kterého jsme si přivezli z útulku. Byl to ten nejlepší kamarád na světě, hlavně pro našeho mladšího syna Karla. Jeden pro druhého dýchali. Prožili jsme s ním krásné roky. Beny s námi jezdil na dovolenou nejen v létě, ale i v zimě na hory. U vleků byl už známý a každý ho vítal. "Beníčku, nikdy na tebe nezapomeneme!" K Benymu přibyla ještě maličká Nikolka, pudl toy, roztomilá rošťanda s komediálním talentem. Zakousla se Beníkovi do vyčesaných kalhotek, on běžel, ona seděla na zadečku a vezla se po dlažbě. Když nám odešel Beny, dva měsíce za ním odešla Nikolka ve věku jednoho roku. Měla od narození silnou epilepsii, o které nám paní chovatelka neřekla. Když jsme to po týdnu na veterině zjistili, už jsme ji nedokázali vrátit. Snažili jsme se jí za pomoci léků uddělat život snadnější, jak nejlíp to šlo.
Nastal ten nejsmutnější čas, všude prázdno, smutek nad jejich odchodem a touha mít zase pejska. V té době jsme v lesoparku potkali impozantního krasavce, spíš připomínajícího méďu, ale veselého a s milým úsměvem. Budil ve mě respekt, ale zároveň jsem toužila obejmout toto nádherné stvoření a zachumlat se do jeho huňatého kožichu a hřívy. Byl to LEOBERGER ! Pes mých snů. Ale zatím jen snů. Nepřestala jsem na něj myslet a na internetu přečetla kde co o tomto úžasném plemenu.
Domů, do paneláku jsme si ale vezli fenečku Bígla, dvouměsíční štěňátko Jaiminku. Jako malá se podobala spíš plyšáčkovi a na procházkách jsme daleko nedošli, protože si ji každý chtěl pohladit. Vyrostla z ní krásná fenka, která milovala předlouhé svižné procházky, nezapřela v sobě loveckou povahu a nejraději by byla celý den venku. Když jsme několikrát prošli celý lesopark, spíš ona proběhla a my za ní vláli, my dvounožci jsme lidově řečeno"padali na hubu" tak naše Jaiminka byla tak akorát zahřátá pro další kolo.
Po čase jsme se rozhodli bydlet na okraji Prahy, koupili pozemek, stavěli dům a bylo to jasné! K Jaimi přibude další pejsek, - VELKÝ PES, LEONBERGER ! Ještě před dokončením domu jsme to už nevydrželi (tedy já nevydržela), měla jsem zrovna narozeniny, tak jsme se jeli podívat na ANABELKU, kterou jsem našla na internetu. Můj nejkrásnější dárek! Dole u branky na nás pouštěl hrůzu Rolf, nádherný mohutný leon a já se na chvíli zalekla, zda vůbec dokážu tak velkého psa zvládnout. Z Rolfiho se pak vyklubal ten nejúžasnější mazel, nechal by se drbat celý den. Z patra, z balkonu si zvědavě prohlížela nově příchozí Anabelka. Byla to láska na první pohled a Aninku jsme si rovnou vezli domů. Zpřátelili jsme se s jejími chovateli, báječnými, milými, mladými lidmi Kačenkou a Petrem, jejich rodiči a všemi jejich leony: Anabelčinou maminkou Bárou, s veselým bráškou Tomáškem a nezapomenutelným, majestátním Rolfem. Tak jsme měli nejen Anabel, ale získali nové přátele a také díky jim začali jezdit na klubová setkání MSKCHPL a výstavy do Zubří, kde jsme poznali další příjemné a přátelské milovníky leonů.Klubová setkání si nikdy nenecháme ujít, vždy se cítíme jako na krásném výletě, dozvíme se něco nového o pesanech, no prostě prima setkání. Do leonbergerů se zamilovala celá naše rodina. Jsou tak milí, přátelští, přívětiví, věrně milující své páníky, vynikající hlídači, strážci svého teritoria a svých lidí a přitom neuvěřitelně přítulní mazlíci. Prostě leoni.
Zatoužili jsme ještě po jedné leonce do páru. Na tuto psí holčičku jsme netrpělivě čekali, až se narodí. Když maminka Cácorka porodila 1O krásných zdravých štěňátek, dva kluky a osm holčiček, byla u nás velká sláva. Mohli jsme si vybrat jméno začínající na "H" To tedy byla akce! Každý přišel s nejméně pěti jmény a tak jsme se postupným vyřazováním shodli na jméně HERIETT. Na štěňátka jsme se jeli podívat hned, jak to jen šlo. Všechna byla rozkošná a pro nás to byl jeden z největších zážitků v životě. Vidět pohromadě 5 krásných, dospělých leonek: Boru, zakladatelku rodu, překrásnou, vznešenou a zároveň milou a mazlivou vládkyni, Almu, Iris, Fialku a maminku Cácorku s 10 štěňátky a ještě mezi nimi malou corgi Žofinku. Na to se prostě nedá nikdy zapomenout.
Nedokázali bychom si vybrat, tak nám naší milovanou Heri vybrala chovatelka, paní Jarka Šmrhová, s níž jsme se také spřátelili. Je to velice sympatická, milá paní, s obdivuhodnými znalostmi a zkušenostmi s chovem leonů, na které bylo znát, jak své psy miluje a pro své holky leonky a corgi Žofinku žije. Seznámili jsme se také s Jardou Lukešem, velmi inteligentním sympaťákem a bezvadným kamarádem, který dokáže celé hodiny vyprávět příběhy ze života s leony a člověk se ani chvíli nenudí. Když Heri vloni v Budějovicích vyhrála CAC, pak i CACIB a dokonce pak BOB, byli jsme z toho patřičně vyjukaní a nevěděli, co bude následovat v odpoledních soutěžích, tak Jarda s námi obětavě zůstal až do konce a byl naším trpělivým průvodcem. Jsme jim oběma vděčni za všechny rady, jak s našimi miláčky. Pomohli nám s prvními krůčky na výstavách u nás i v zahraničí, kam bychom se sami asi nevypravili. Díky Heri a výstavám máme spoustu prima známých a také báječných kamarádů jako třeba Jarku a Pavla Kašovi s jejich Azou. Heriettka nám už připravila tolik nečekané radosti svými úspěchy, svou milou povahou a téměř stále usměvavým výrazem. Je to naše Heri, Herinka, Heráček a Anabelka, Aninka, Belinka, ale někdy, když holky zazlobí, tak i Herina nebo Belina. Ale to jen málokdy. Prostě jsou to naše zlatý holky a život bez nich si vůbec nedovedeme představit.
